Ahoj,
trávím teď hodně času přemýšlením nad zánikem trendů, nejmladší generací, samotou, a únavou. A dochází mi, že všechny věty, co poslední týdny čtu, mají společného jmenovatele - absenci času.
Tak je dnešní newsletter zkoumáním ztraceného času a snahou ho znovu najít.
Dávejte na sebe pozor,
Pavlína
Mohlo by vás bavit:
Kam se teď těším: Na na TEDx UNYP, konferenci Aspen Institute, konferenci Slovenskej Sporitelny, konferenci DIA o digitalizaci státní správy, konferenci Forbes Lepší Česko a hlavně deváté narozeniny #HolkyzMarketingu.
Co mě bavilo: Designblok byl skvělý a ještě kousek se ho dá zažít: výstava Made by Fire na Hradě nebo třeba Linda Procházka v Kvalitáři. Designem dýchají také Automatické mlýny v Pardubicích a jejich vzdělávací centrum Sféra. Jinak mi z pracovních věcí radost dělala investorská badge na SWG getaway v Bilbao nebo startupy v Social Impact Awards. Na Týdnu inovací jsme nejen s Tomášem Sedláčkem mluvili o tom, jak bude vypadat budoucnost. Část přípravy jsem sdílela na Linkedin.
A jinak: Moje milované mentees Lazy Women připravily crowdfunding na rozvoj female-focused žurnalistiky. Glossier posílá do Česka, Davida Krňavský má sérii obrazů o venčení psa a já mám radost z toho, že už je počasí na tenisky.
Za podporu dnešního newsletteru posílám pusu do Martinus. Když si koupíte knížku přes tenhle link, podpoříte mě taky. Teď jsem dočetla My Year of Rest and Relaxation a bylo to skvělé a jsem v půlce Do ráje od autorky Little Life a taky láska.
To, co dělá Hamás je šílené a neomluvitelné. A tak aspoň posílám peníze Lékařům bez hranic.
KONEC ČASU
Akcelerace času
Za posledních padesát let akcelerovaly technologie stejnou rychlostí jako za dvě stě let před tím. Pocit, že je všechno rychlejší není pocit. Je to fakt.
Přestali jsme stíhat čas. Reagujeme na to různě.
Zkoušíme čas krotit: nastavit si Atomic Habits, zkrotit přirozený rytmus těla, hackovat kalendář a inbox. Poslouchat Hubermanna, nepít kafe, teda nepít ho před jedenáctou, suplementovat psychedelika, nasadit Organizační porno, dát si power nap, poslouchat Oura ring, Ferrise, Jan Melvil Publishing. Vstávat ve čtyři. Nastavit si automatický vysavač, budík na pátou a červená světla před spaním.
Zkoušíme čas zastavit: odjet na Bali, na retreat. Začít meditovat, nechat myšlenku plynout jako vánek, která se jen otírá o naší mysl. Dát si detox, vypnout ledničku, telefon a ZOOM. Pít kokosovou vodu, jed z jihoamerický žáby a vodu s elektrolyty. Objímat se a taky trošku dělat orgie. Nebo o nich aspoň mluvit.
Zkoušíme čas zpomalit: jet na kole, nechat telefon doma, pozorovat ptáky, pořídit si psa, koukat na slow TV a černobílý filmy, péct z kvásku, pěstovat rajčata, odstěhovat se z města, nosit béžovou, Birkenstocky a taky batiku. Jezdit na bězkách, ptát se babičky na dětství, koupit si papírovou knížku.
Zkoušíme na čas naskočit: sledovat ČT24, CNN, notifikace z The Economist, Bloomberg a Twitteru (X). Objednávat věci z SHEIN a Highsnobiety, a taky ty, co mají doručení ještě ten den. Jít tam, co to zrovna tepe - Burgerman, Alma, Yoga Movement. Sledovat ETFka v Revolutu, Fondee, e-Toro. Hltat informace skrz T(t)hreads, Wikipedii a podcasty, pouštět si YouTube trojnásobnou rychlostí a číst jen přes Blinvist.
Přestali jsme stíhat čas. Reagujeme na to různě, ale doopravdy zkoušíme tak trochu všechno naráz.
V září naskakujeme, během podzimu krotíme, v létě zpomalujeme, o dovolené zastavujeme.
Přes týden krotíme a naskakujeme, o obědové pauze zpomalujeme, o víkendu zpomalujeme až k zastavení.
Ráno naskakujeme, přes den krotíme, se psem zpomalujeme, na józe zastavujeme.
A nevíme, kde nám hlava stojí.
Tak není divu, že na každém školení se mi objeví někdo, kdo mi řekne, že ten svět tam venku je moc rychlý. Že už to tak nechce. Ale doopravdy se mě ptá na to, jestli jde čas na chvíli zpomalit, zastavit, zakonzervovat.
Dá. Jen to bude chvíli trvat.
Jiné časové metriky
Sedíme vyčerpaní uprostřed silnice, protože je nám třicet, čtyřicet, padesát. Protože čas pro nás ještě nezpomalil.
V době, kdy je nám šest, jsme zažili jenom 6 x 365 dní, takže je pro nás každý den úplně zásadní. Lifechanging dlouhý. Letní tábor možná trvá jen týden, ale v poměru k dosavadnímu životu je to nekonečno, ve kterém se může stát tolik věcí!
V době, kdy je nám šestnáct, je každý týden zásadní. Zaplavený FOMO, které se opírá o vážnost toho, jak málo týdnů jsme zažili. I proto je každý - byť měsíční - vztah tak zásadní. I proto tolik používáme slova jako navždycky (Best Friends Forever) a nikdy. Poprvé vnímáme, jak málo týdnů ještě zažijeme v tomhle věku. I proto je zápletkou všech high school komedií něco stihnout před odchodem na vysokou.
V době, kdy je nám šestatřicet, trvá týden kratší dobu, než trval v době, kdy nám bylo šest. Čas běží jinou rychlostí - roztáhl se do šířky. Týden už není tak zásadní. I protože týdny jsou moc krátké - moc krátké na dovolenou, moc krátké na inbox, moc krátké na to zjistit, jestli to dává smysl. A tak víc mluvíme spíše o letech, než o týdnech. Většina týdnů není lifechanging - jsou proflákané, nedůležité. Každý nový den už nezáří novotou, ubíhají kolem nás jak na běžícím páse a jen občas z nich nějaký vykoukne a přemění se v note-worthy příběh, který zpětně charakterizuje celý rok. Používáme fráze jako Ten den, kdy jsme si domů přivezli štěně, kdy jsem se oženil, kdy jsme se přestěhovali, které jsou jediným viditelným předělem běhu času.
V době, kdy je nám šestaomdesát už čas nehraje roli. Zažili jsme skoro pět tisíc týdnů. Na jednom jediném nesejde. Čas plyne tak pomalu, že se skoro zastaví. Táhne se jako med. A naše tělo se v něm brodí stejnou rychlostí. Zaškrtáváme v televizním programu a v kalendáři Vánoce, abychom mu dali strukturu. Jinak by se slil do jediného blobu. Přemýšlíme o tom, kolik času už nám zbývá do konce a poprvé odměřujeme hlavně od konce a ne od začátku.
Je to rozdílné plynutí a vnímání času, které vytváří generační propasti.
V šestnácti byl tříměsíční vztah stejně dlouhý jako ten, ve kterém jsem dneska několik let. A tím pádem i stejně vážný. V šestadvaceti bylo zůstat dva roky v jednom zaměstnání, jako zůstat v něm ve čtyřiceti dekádu. V šesti jsou dvě hodiny bez mámy, jak odjet na semestr na Erasmus.
Měříme v centimetrech a zapomínáme, že někde jinde na světě měří v mílích, uncích a librách. Jediné správné plynutí (a hodnocení) času se zdá to naše.
Koukáme se na GenZ ať si konečně najdou fokus, opravdové zaměstnání, kde vydrží a přitom už si ho dávno našli místo, kde pracují celou věčnost. Koukáme se na Boomers ať už se konečně naučí s YouTube, domácím routerem a elektroautem a přitom si k tomu nacházejí cestu rychleji než by se nám v našem pojetí času zdálo možné.
Jediné správné plynutí (a hodnocení) času se zdá to naše. Do doby než změníme časoprostor.
Lokace: Bezčasí
Jsou to nejenom lidé, kterým plyne čas jinak. Jsou místa, kde čas rezignuje na běžné tempo.
Po cestě do Bilbaa jsme v letištním salonku Lufthansy ve Franfurtu potkali pána, co si dával night cap. Slečnu, co snídala Financial Times. Rodinu, co uspávala dítě po obědě. Bez ohledu na to, kolik bylo hodin, měl každý z nich svůj vlastní čas.
Proto jsou letištní salonky designované tak, aby v nich čas neexistoval. Tapety, koberce i hrnečky tu nemají vůbec žádný názor - nenaznačují, zda jsou ložnicí, pracovnou, nebo kantýnou. Šeptají stejně tiše jako lidé, co jimi prochází. Světlo je tu studeno-teplé, tak akorát někde mezi dnem a nocí tu dopadá na naškrobené košile Hugo Boss a bed hair days. Křesla jsou široká tak akorát, aby se na opěrku dala dát myš od počítače, stejně jako hlava na power nap. Jídlo je v každou hodinu dne identické - a obsahuje snacky, co nemají jasné určení - dipy, prosecco, sušenky, olivy, avokádo, vývar, sýrové quesadilly se dají jíst v každou hodinu dne a bude to dávat smysl. Lampy a nerezové vany je udržují v teplotě přesně na pomezí mezi právě uvařeno a už budeme končit.
A nejsou to jenom letištní salónky, kde čas změnil substanci.
Prostor určuje kontext, náladu i nastavení, vypráví ve Freakonomics architektka, co navrhuje školy, tak aby se vám v nich lépe učilo. Naučili jsme se navrhovat místa pro správné plynutí času.
Jsou místa, kde čas přestal existovat. Dlouhá dovolená, kde zapomeneš na to, jestli je úterý a červenec. Ložnice, kam se zavřeš s novým klukem. Můj dětský pokoj v bytě rodičů. Čas sem má vstup zakázaný - občas jen ťukne na dveře, aby vyzkoušel jestli značka pořád platí, ale jinak spí schoulený na rohožce a čeká na návrat.
Jsou místa, kde si čas našel svoje vlastní tempo. Hospic. Les. Rozptylová loučka. Kostel. Má tu zatajený dech, který jen občas přeruší zahřmění, aby se vrátil zpátky do ticha. Nechává tě čekat ve slow-mo.
Jsou místa, kde čas uměle určuje lidská ruka bez ohledu na pohyb ručičky po ciferníků. Nemocniční pokoj. Transatlantické lety. Čekárny u lekaře, na poště, na nádraží. Servíruje odjezdy, zhasnutí, obrazovky, interakce v náhodném sledu, který vždycky překvapí. Je to rytmus morseovky, která hlásí nic-nic-nic-BĚŽÍME!-nic.
Naučili jsme se navrhovat místa pro správné plynutí času v době, kdy časoprostor mohly určovat čtyři stěny. A my, co jsme do nich vcházeli, jsme uměli čas měnit, konzervovat a zastavit podle toho, kde jsme zrovna stáli.
Always on
Správné plynutí času změnil rok 2007. Vyšel první iPhone a do hospice, ložnice i lesa vstupují místa s jinou rychlostí. Bez vyzvání se ohlásí push notifikací a připomenou, že čas neměří jen naše vnitřní hodiny. Ale vteřinovka v Tokiu, u klienta a po deadlinu.
Kdysi dávno platilo, že místa, kde čas uměle určuje lidská ruka bez ohledu na pohyb ručičky po ciferníků jsou jen nemocniční pokoje, transatlantické lety, čekárny. Vstupovali jsme do nich s připraveným out of office: Nevím na jak dlouho to dneska bude, uvidíme.
Ale teď bezčasí nahradil mód Always on.
Notifikace tě navigují směrem k ASAP za novými a dalšími vzruchy. Vibruje ti ruka s Apple Watch. Během Netflixu chodí notifikace. Vstáváš, stejně jako 89 % lidí, s telefonem. Na záchod chodíš, stejně jako 93 % lidí, s telefonem (3). Odbavuješ inbox. Scrolluješ sítě. Hltáš memy. A reaguješ.
Koncept right time, right place zmizel v úprku za jedničkami a nulami. Ve chvíli, kdy dojde e-mail, notifikace, zpráva, bychom měli reagovat. Ve chvíli, kdy přijde e-mail z jiné časové zóny, bychom měli reagovat. Ve chvíli, kdy jsme doma, v posteli, venku, bychom měli reagovat. Aspoň poslat srdíčko, palec nahoru, přikývnutí seen.
A tím posíláš do jiných zařízení další a další notifikace. A tak v módu Always on funguje celý svět.
Don’t disturb znamená jenom odklad, ale ne řešení. Stejně jako úprk do míst, kde čas neplyne, kam internet nedosáhne. Jen prokrastinuješ nevyhnutelný návrat do Reaktivního módu.
Proto hledáme tak často jinou radu do života než je digitální detox, procházka do lesa, dlouhá dovolená. Jejich chráněné bezčasí přestalo existovat. Místa, kde se můžeme vypnout, zmizela. Jejich ozvěny rezonují jen ve skanzenech - výpadku internetu na D1, edge na chatě a doba, kdy sedíme v RyanAir.
Všude jinde má čas rychlost internetového připojení.
Čekat je luxus
Jíš moc rychle, poznají, že jsi chudý, mrkne servírka na Justina Timberlaka v Just in Time. Ve filmu unikl z ghetta, kde se žije z minuty na minutu a dostal se do čtvrti, kde mohou boháči plýtvat časem, večeřet pomalu a spát dlouho.
Jediný, kdo může vypínat čas, jsou lidé, kteří si to mohou dovolit.
Proto se čekání stalo odznakem luxusu. Čekáme na košile na míru, Birkinku, pečenou kachnu, stařený steak, rezervaci v Noma, Bugatti Veyron a toho pravého.
Levné věci jsou instantní. To nejlevnější jídlo je to nejrychlejší. Ta nejhorší půjčka je ta, co dostanete ještě dnes odpoledne. Fast fashion je bezcenná, stejně jako jednorázové obaly, knižní paperbacky.
Jsou to věci, na které čekáme, na které se těšíme. Mají pro nás větší hodnotu, důležitost. Letní dovolená, kterou plánujeme v lednu. Svatební šaty, ručně vyráběná postel, cokoliv z waitlistu nám přínáší větší uspokojení než to, co jsme dostali rychle. První lok piva je ten nejlepší, protože jsem se na něho těšila celý výlet, ale šestý kousek před zavíračkou už jsem si neměla dávat.
Čekání je luxus, protože je mnohokrát frontou na věci, které jsou one of a kind. A proto jich nemůžeme mít mnoho v rychlém sledu. Kdybych měla Noma místo kantýny, taky by ztratila svojí výjimečnost. Kdybych si na Céline nemusela šetřit, ztratila by punc once in a lifetime zážitku.
Zkouška časem
To, co dostaneme rychle, neobstojí často ve zkoušce časem.
Nejstahovanější retailové aplikace Temu, SHEIN, Amazon neprodávají, co budete za třicet let používat / nosit. Ani na to neaspirují. Cheeseburger vás nemá zaplnit na zbytek dne. Paperback čeká odpadkový koš nejpozději na konci dovolené.
Dneska už nikdo nestaví firmy na to, aby je předal vnukům, vyprávěl mi kdysi zakladatel velké české rodinné firmy. A to samé platí o nábytku, nebo o knížkách. To, co napíšu do závěti, spočítám jen na prstech jedné ruky. Ironicky ta jediná věc, co zkouškou času projde, budou hodinky, které si v rodině předáváme už čtvrtou generaci. Všechno ostatní - PAX, Zara, AirPods nebo sbírka Monocle - se rozlepí, rozpadne a rozbije.
Zrychlení
Pokud je čekání jen pro bohaté, tak mass market dostává vše instantně. A pokud dostáváme všechno rychle a tak ztratíme schopnost čekat.
Filmy jsou kratší, stejně jako články, nebo doba, kterou jste ochotní čekat na načtení stránky, doručení balíčku. Stejně jako na další dopaminový hit.
Ale ve chvíli, kdy nemusíš čekat, tak se ani čekat nenaučíš.
Profláklý test ukazuje, že děti, které jsou ochotné si na bonbon počkat, jsou potom v životě úspěšnější. Dokáží si prý odložit potěšení, počkat na toho pravého, našetřit na slow fashion kabát a dostudovat PhD.
Když neumíš čekat, nedokážeš si počkat ani na budoucnost.
Zakladatel Wired Kevin Kelly vysvětluje, že jsme zapomněli přemýšlet dlouhodobě. Ne v pětiletém výhledu, ale v pětigeneračním. Hrajeme na rychlé gains, protože dlouhý čas nám zmizel z konceptů, z jazyka.
Ptám se startupů na dlouhodobý výhled a servírují mi tříletou roadmapu. Ptám se politiků na dlouhodobou vizi a vypráví mi o dvou volebních období. Ptám se trendspottingových agentur a krčí rameny, že už umí predikovat jen dvanáct měsíců dopředu.
Ve chvíli, kdy jsme ztratili dlouhodobý výhled, tak se vracíme ve vnímání času zpátky do mysli šestnáctiletých. Všechno je zásadní. A všechno musíme stihnout než. Všechno měříme v dnech a týdnech, ne v letech.
Platím předplatné na Sleep Cycle, Wolt a Netflix měsíčně, ne ročně, protože nevím, co za tak dlouho bude. Živí mě pohled do budoucnosti, ale v té svojí si nedovedu představit, že Šnyt bude žít aspoň patnáct let.
Čas se smrsknul a zhustil.
A zaplnil.
Protože plán na patnáct let obsahuje jen velké věci - dodělat školu, koupit si dům. Ale plán na tento týden umí využít každičkou minutu.
A tak jsme se naučili veškerý čas zaplnit. Kalendář září bloky na hlubokou práci, cally a přejezdy. Výletem, koncertem a ovulací. Měříme počty aktivních minut v Nike, odmeditovaných v Headspace a zregenerovaných v Oura. Počítáme odpracované minuty v Toggle a screen time v telefonu. Každý den má jasně daný plán a když nemá, vyplní nám ho internet.
Bezčasí přestalo existovat. A zaplnily ho jen krátkodobé plány, kterými krotíme volná místa.
We treat our plans as though they are a lasso, thrown from the present around the future, in order to bring it under our command. Oliver Burkeman, Four Thousand Weeks
Je to Hlava 22.
Mentoruji mezinárodní program Google Women TechMakers a je jedno, jestli mluvím s Lissette z Keni, nebo Marií z Norska. Všechny mluví o hledání ztraceného času. Chci být paní svého času, říkají. A dělají pro to všechno. Platí si Prime, Wolt, au pair a asistenta, aby byly rychlejší, čas optimalizovaly, efektivně vyplnily.
Chci mít chvíli pro sebe. Chci zpomalit. Chci zastavit čas, říkají mi na každém callu a přichází s dalším plánem, jak se optimalizovat. Včetně toho, že si dají do kalendáře cally se mnou.
Jenže když den neustále zaplňuješ, tak se nemůže zastavit. Je to jako šlapat na plyn a doufat, že auto zpomalí.
The day will never arrive when you finally have everything under control—when the flood of emails has been contained; when your to-do lists have stopped getting longer; when you’re meeting all your obligations at work and in your home life; when nobody’s angry with you for missing a deadline or dropping the ball; and when the fully optimized person you’ve become can turn, at long last, to the things life is really supposed to be about. Let’s start by admitting defeat: none of this is ever going to happen. Oliver Burkeman, Four Thousand Weeks
A když se párkrát za život stane, že se čas zpomalí, zastaví, tak najednou nevíme co s ním.
Časový transfer
Nedělali jsme vůbec nic, odpovídám na otázku jaké bylo tohle léto.
Naoko se poslední týdny nestalo vůbec nic - nedošli jsme se Šnytem dál než do Lokálu a zpátky - ale doopravdy se náš čas naplnil až po okraj. Půlhodinami, které chutnají pokaždé jinak (1). Náš čas začal plynout jeho rychlostí.
To samé nám vypráví rodiče malých dětí - čas v jejich přítomnosti najednou plyne jinak. To samé mi vypráví lidé, co pracují se starými lidmi - strhnou nás na svojí stranu a tím nám dají objevit úplně nové metriky časosběru.
Jsou období, kdy čas neplyne naším tempem. Jeho rychlost diktuje zlomená noha, hojící se jizva, roční miminko.
Čas se měří v akcích
Ptám se lidí kolem sebe, jak dlouho trval pandemický lockdown. Ten, kdy jsme úplně poprvé nesměli vycházet z bytu kromě do Tesca. Nekonečně dlouho!, je univerzální odpověď. Doopravdy to bylo šest týdnů.
Šest týdnů je doba dlouhá jak letní prázdniny, o kterých vždycky říkáme, že trvaly jedno mrknutí oka. Ale tehdy se zdálo být šest týdnů nekonečně roztáhlých.
Protože jsme přestali čas měřit ve vteřinách, ale měříme ho momenty, které se stačily odehrát. Počtem vyplněných slotů v kalendáři a odškrtlých to-do. Seznamem akcí, které se vešly do jediného dne.
Ptám se lidí, jak vypadá jejich perfektní den. A naoko je to nicnedělání, ale doopravdy je to seznam věcí, co je třeba splnit:
You have some morning sex, eat a great breakfast, go for a motorcycle ride, come back, swim, have more sex, eat some more, hang out for a little bit, maybe do some reading, go see a movie, have more sex, go to the bar, have a couple of drinks, see some friends, take a motorcycle ride, get home, hang out a little bit, then have more sex. That’s a pretty good day. - Keanu Reeves
Nicnedělání by totiž znamenalo, že ten den ztratíš. Prosereš.
I náš pes má tracker, co mu měří kvalitu spánku, počet aktivních minut a jak efektivní má regeneraci. A každou procházku měříme minuty, kdy musí odpočívat.
Prokrastinace je zlo, se stalo zaříkadlem posledních let. Snažíme se vyplnit každou minutu něčím smysluplným. Sdílitelným. Něčím, co má přidanou hodnotu, vývoj a růst.
Nedělali jsme vůbec nic, odpovídám na otázku jaké bylo tohle léto. Ale lžu. Protože jsme toho dělali opravdu hodně. Jen nic, co stojí za produktivní zmínku. A tak sama sebe občas přistihnu, jak se náhodným kolemjdoucím omlouvám za to, že mě slzy a štěně zavřeli poslední měsíce do neproduktivního bezčasí.
Největším argumentem pro AI je, že zvedne naší produktivitu o 11-37 %. Ne protože může snížit naší uhlíkovou stopu až o 4 %.
Největším strachem není, že nás AI nahradí, ale že pak nebudeme mít co v životě dělat. Protože pak ztratíme v téhle společnosti hodnotu.
Kronika ztraceného času
Poslední měsíce mám výčitky z toho, že nedělám víc obsahu z toho, jak trávím dny. Protože bych mu pak dala vyjádření, zhmotnění a hlavně vysvětlení. Nezmizel by mi pod rukama.
Chci být Creatorem hlavně, abych byla Kronikářem. Abych mohla zastavit čas ve fotce, co jsme si udělaly s holkama na svatbě. Abych si pamatovala Šnýtka jako tetelící se kouličku. Abych si napsala, jak jsem se cítila tohle léto.
Jsem kronikářem momentů, protože popsat něco většího a delšího je o hodně těžší. Už protože by to byl popis, kde jen údaje o času, místu a momentální emoci nestačí. Musela bych k nim přidat údaje o změnách. Popis cesty mezi bodem A a bodem B. Mezi teď a tehdy.
What time gives us, is the language for talking about change, vysvětluje fyzik Brian Greene.
Čas je čtvrtou dimenzí, protože ovlivňuje každou věc. A tím ovlivňuje i nás. Každým momentem se stáváme někým jiným bez ohledu na to, jak moc se ho snažíme zastavit, předběhnout, nebo zkrotit.
Proust píše v Hledání ztraceného času o ztrátě. O tom, jak každý moment v čase byl někým jiným a toho člověka za pochodu, během vývoje ztratil. Proto jsou pro nás vzpomínky často tak bolestivé: popisují momenty, které už nepřijdou, lidi, kteří už mezi námi nejsou a naše mladší já.
Každé zvědomění času je připomínkou toho, co ztrácíme. A co všechno už jsme přišli.
I proto tolik milujeme debaty o budoucnosti. Protože tam je času ještě nekonečně. Ale jen naoko.
Co k tématu číst a poslouchat:
Videa Kurzgesagt. Třeba o změnách v čase.
Video, kde Brian Greene vysvětluje čas.
Wait but Why vysvětluje čas v kontextu historie lidstva.
Wired vědecky vysvětluje, že čas přestal fungovat. Time is a notorious trickster, evading the best efforts of scientists to pin it down for thousands of years.
Můj starší článek o iluzi prokrastinace.
WaPo vydal v roce 2014 článek o tom, jak svět změnil internet. Je zábavné se na něj kouknout teď, když děláme predikce, jak náš svět změní AI.
Jedním z největších trendů je teď používat hodinky jako dekoraci.
Moje co-founderka Aneta vydala knížku Organizační porno.
Poznámky pod čarou
(1) Máme Šnyta skoro tři měsíce a oba jsme si s H. na léto vzali volno z práce, abychom ho viděli růst (a aby nám nezničil všechny židle). Na ledničce jsme měli celé léto kalendář, kam jsme si po půlhodině psali, co (ne)provedl. Doporučili nám to trenéři psů, ať z patterns pochopíme, kdy se mu chce na záchod a nedělá loužičky doma.
(2) Čas od času mi napíše vzkaz někdo, kdo si tak nepřipadá. Že našel klid. Vždycky zkoumám co za tím stojí. A obvykle je to jenom fokus na jednu jedinou taktiku zkrocení času. Ale to bývá výjimka. Magický jednorožec, co našel sektu, drogy, těhotenské hormony nebo Pomodoro. My ostatní přepínáme tlačítka, taktiky, strategie a frameworky v neudýchatelném tempu. A i tak nám čas ubíhá před nosem.
(3) V roce 2011 to bylo 40 %.
Pokud jste dočetli až sem, tak jste první, kdo ví, že jsme s Honzou konečně pustili web pro TrendBrews.
Obrázek je z NASA na Unsplash.
Přečetl jsem jedním dechem, díky 🌞