Ahoj vol. 54: Smutek

Smrt přichází v půlce života

Ahoj,

zařekla jsem se, že budu o tom, jak se cítím, vždycky říkat pravdu. Ale poslední týdny pokaždé lžu, když odpovídám Mám se skvěle. Nemám, ale někdy je pravda moc velká na to zmínit jí na okraji stránky.

Ve videoeseji How to make small talk říká John Wilson, že abyste s někým navázali spojení, musíte mu nabídnout osobní detail. Ale nemůže být moc osobní, aby toho druhého neodehnal.

Fungovalo to pro mě perfektně než se mi v životě objevila smrt. Ta není nikdy neosobní a současně mi neumožňuje přemýšlet o čemkoliv jiném.

Tak dnešní text není o trendech, ale o opravdové odpovědi na otázku Jak se máš? A o terapii psaním. I proto je dost jiný - a osobnější - než co tady obvykle píšu.

Dávejte na sebe pozor,

Pavlína

PS: Citace jsou z dopisu Nicka Cavea, který napsal po smrti syna (1), knížky Chimamandy Ngozi Adichie On Grief, kterou napsala po smrti otce (2) a The Year of Magical Thinking od Joan Didion (3). Na konci newsletteru sdílím seznam četby, co mi přistál v DMs, když jsem se ptala na oblíbené texty o smutku.

The way I write is who I am, or have become, yet this is a case in which I wish I had instead of words and their rhythms a cutting room, equipped with an Avid, a digital editing system on which I could touch a key and collapse the sequence of time, show you simultaneously all the frames of memory that come to me now, let you pick the takes, the marginally different expressions, the variant readings of the same lines. (3)

—

Smrt přichází v půlce života

Jako dospělé dítě vždycky víte, že jednou zažijete smrt svých rodičů. Ale je to tak nereálné jako osídlení Marsu a létající auta. Jednou to přijde, ale rozhodně ne teď, nebo někdy brzy, nebo dokonce letos.

Staří Řekové říkali, že smrt přichází v půlce života a doteď jsem nenašla nic přesnějšího. 

-

Prvního června odpoledne

Píšu tenhle text a ve vedlejším pokoji o mě moje máma říká ty nejhorší možné věci. Před chvílí jsem jí dala pět kapek léku na halucinace. Metastázy na mozku a bolesti způsobují, že se na povrch dostalo to nejhorší a ještě něco navíc.

Poslední měsíce o smrti přemýšlím denně a dochází mi, jak hlubokou pravdu režisér Succession Mark Mylord má, když říká, že smrt není nikdy filmová. Nepřichází v objetí, s bílou postelí a rozhřešením všeho, co jste si kdy řekli. Bývá toho pravým opakem.

Jak naivní jsem byla, když jsem si představovala scény z filmů Nancy Meyers. Jenže souboj s rakovinou je souboj. A ne šťastná reunion. Metastázy napadají všechno doslova i metaforicky.

Máma teď celé dny bojuje. Někdy o to zůstat naživu a ještě častěji o to, aby už konečně mohla umřít. A tak se ten boj vsákl do všeho.

Souboj vedu i já.

S větami, které jsme si nikdy neřekly a teď zůstávají schválně nevyslovené, nebo se překroucené otírají o zbytky zdravého úsudku. Se vzpomínkami, které překrývá vitriol posledních konverzací. Se smutkem, co je nostalgií po věcech, které už nikdy nebudou existovat. S výčitkami, co si (ne)ponesu. Se živými o tom, kde je pravda, když všechno zakryla bolest.

-

Prvního června ráno - Táta odjel na pohřeb svojí mámy a já zůstávám v Praze, abych pohlídala mámu.

O víkendu mi umřela babička a dochází mi, že smrt není nikdy filmová i protože je nečekaná. Objeví se smskou, telefonátem, často v době, kdy jste myšlenkami na opačném straně emočního spektra.

… without exception, people began their accounts of Pearl Harbor by telling me what an “ordinary Sunday morning” it had been. “It was just an ordinary beautiful September day,” people still say when asked to describe (9/11). (3)

Když mi to táta volal, pila jsem víno v Toskánsku a doufala, že na chvíli vypnu půlroční souboj s rakovinou a dařilo se mi to přesně do chvíle, než jsem se v Montevarchi rozložila na prvočástice.

Smrt se vždy objeví se v době, kdy se to vůbec nehodí. … ale hodila se vůbec někdy?!

-

Dvacátéhoosmého května - Den, kdy babička umřela.

Kdysi dávno jsem četla knížku pro rozvádějící se páry, co si nastavují střídavou péči o děti. Nikdy nesmíte začít předstírat, že ten druhý přestal existovat. Že se vám podařilo ho vymazat ze života, opakovali neustále. Protože jinak vás jeho / její přítomnost vždy překvapí, šokuje a vykolejí.

Celé dny nasazuji masku života, ve kterém smrt není. Zamykám jí do truhličky, kterou přiznám jen ve chvíli, kdy procházím branou nemocnice, kdy pípne sms od táty, kdy řeším, jestli mohu na pár hodin odjet, nebo vzít nový projekt. Odmítám nabídky pomoci a říkám Pojďme se bavit o čemkoliv jiném.

Celé dny nasazuji masku života, ve kterém smrt není, aby mě pak vykolejila hůř než cokoliv jiného předtím. Protože to, že jí zamknu neznamená, že zmizela. Naopak fermentovala, aby pak mohla prostoupit každý kousek mojí mysli se silou pětiletého kimchi.

Grief is the terrible reminder of the depths of our love and, like love, grief is non-negotiable. There is a vastness to grief that overwhelms our minuscule selves. We are tiny, trembling clusters of atoms subsumed within grief’s awesome presence. (1)

Smutek je větší než já kdy budu. A myslet si, že ho přeperu bannerovou slepotou je jako věřit na homeopatika. Funguje to perfektně do momentu než si zlomím nohu. Než se zlomím pod váhou toho, co se děje.

-

Sedmého června večer

Až se zlomím pod váhou toho, co se děje, říkám si při pohledu na panické ataky, slzy, klepající se ruce a social anxiety, co mě poslední týdny provází.

Celý podzim jsem jsem tvrdě šlapala do jednoho velkého projektu a teď nikomu nezvedám telefony. Nedává mi smysl řešit ROI, VPC, VC, ARR v době, kdy mám mezi favourites v telefonu JIP. Racionálně chci kariéru hodně, ale když dojde na lámání chleba, chci hlavně život.

H. říká, že má o mě strach. Já o sebe taky. Ale ještě větší mám o mámu. Tátu. Bráchu.

-

Šestého června odpoledne - Jsme celá rodina na oddělení paliativní péče.

Když jsem pár let zpátky procházela temným lesem, pomohl mi pragmatický přístup k dennímu rozvrhu. Odšktávat si každodenní to-do jako čištění zubů nebo snídaně. A teď dělám to samé.

Odškrtvám si seznamy toho, co je potřeba, co můžeme ještě udělat. Protože praktikálie jsou jako protipovodňové zábrany - vrací nás zpátky do světa, kde ještě něco zmůžeme.

Naučili jsme se o smrti přemýšlet prakticky: kdo zaplatí pohřeb, jak funguje převod účtu, kdo komu zavolá, kam odvezeme oblečení. Kdo se o ní postará odpoledne a kolik morfia potřebuje.

Doktorka na paliativním oddělení je také praktická: Máte s maminkou maximálně měsíc. A nabízí jako dovětek kontakty na hospic, sociálku, terapeuty.

Narodily jsme se obě s mámou prvního července. Říká, že jsem byla její dárek k narozeninám. Celé roky počítám kolik mi je i podle toho, že počítám, kolik je mámě. A tak měsíc znamená, že letošní narozeniny budu poprvé počítat jen sama sebe. 

Sedím na bílé plastové židli a vyplňuji další stohy papírů. Táta má dneska narozeniny.

-

Konec května

Zpozdí se mi menstruace a mě dojde, jak moc si přeju, abych tuhle zprávu mohla mámě říct. Abychom to spolu zažily. Aby ještě měla proč bojovat. Aby nám všem do života přišlo něco pozitivního.

Bára navrhuje, ať jí zalžu. A ať si pak její reakci schovám na dobu, kdy jí budu moc použít doopravdy. Chvíli o tom přemýšlím a pak se rozpláču. Žádná volba teď není ani trochu dobrá.

-

Prvního června odpoledne - Táta se vrací z pohřbu a přiveze mi malou vázu. Ať mám něco, co mi babičku připomíná.

Máma teď hodně mluví o mrtvých. Fascinuje jí smrt - rozebírá umírání a pohřby se stejnou vervou s jakou obvykle analyzuje pletení košíků nebo numerologické tabulky. Někdy si myslím, že k nim má blíž než k nám.

-

Jaro

My tři zdraví k sobě těžko nacházíme cestu. Nikdo z nás moc nespí. Táta vstává šestkrát za noc, Luboš mezi výlety do nemocnice drtí práci. Nepotkali jsme se ve třech už měsíce - někdo vždycky musí dávat na mámu pozor, někdo musí být v práci, tak si píšeme zprávy, které se ztrácí v překladu.

Máminy metastázy nám tam pravidelně posílají hurikány obvinění. Za to, že mám tuhle nemoc můžeš ty!, křičí a motá na sebe psychosomatické poučky. Chodí s velkými nůžkami zlých soudů a stříhá pojivo, co mezi námi je rychleji, než ho občas dokážu plést. Stříhá všechny vazby dříve než by to za ní udělala příroda. Hnis, co se jí šíří po těle, vyplouvá i na povrch.

Nikdo z nás nic podobného nezažil. Každý jsme na hranici sil a pomoc je daleko. Každý jsme osamělejší než jsme kdy byli.

-

Polovina května - Máma je v nemocnici po epileptickém záchvatu, co způsobily metastázy.

V práci jsme všichni tři zvyklí lidem říkat, co mají dělat. Mít to pevně v rukou a vidět za roh. Ale doma to vždycky byla máma, kdo nám vysvětlil, co je další krok. Generál, přezdívali jí všichni.

Teď jen leží, kouká a nic neříká. Chybí jí vlasy, obočí, řasy a třicet kilo. Stejně jako pěti dalším ženám, co s ní sdílí patnáct metrů čtverečních na neurologii. Jen pach moči tu překrývá bolestné skřeky i dezinfekci.

Z každé návštěvy odcházím s pláčem, plná výčitek. Rodinná konverzace už obsahuje jen vykřičníky nebo ticho.

Míjíme se v ordinaci ošetřujícího doktora a každý mu servírujeme vlastní verzi pravdy. Zdravotní sestra v noci řekla mámě, že jí k tý posteli přiváže, jestli se ještě jednou zkusí hnout.

-

Duben

Stojíme v Lokále na zídce a plánujeme rozlučku se svobodou, co má Thea. Oslavu novýho života, co v sobě nosí Ania. I znovunalezený lásky. Sisterhood.

Volá máma, za chvíli jsem zpátky. Holky se mnou tohle táhnou od začátku a ví, co to znamená. Píšou mi zprávy, namlouvají hlasovky a nabízí pomoc. Je nám přes třicet a každá z nás si něčím podobným za poslední roky prošla. A tak mají tolik empatie, že jsem nevěděla, že se to do jednoho světa může vejít.

Podepisuju reverz, jdu domů. Teď hned, musíš mě vyzvednout. Za hodinu, chrlí na mě máma jednu větu za druhou. Ještě dva dny zpátky byla na kapačkách a nemohla chodit. Teď volá postupně každému z nás a licituje, kdo tam může být rychleji. Kdo jí na to kývne.

Vezmu tě domů, pokud doktoři řeknou, že je to bezpečný. Třískne mi telefonem, že si jde zavolat taxíka. Stále ještě je na kapačkách a neumí se sama obléct. Ale i tak v té nemocnici o pár hodin později stojíme. Všichni do jednoho.

Byla jsem v nemocnici několik měsíců a nenáviděla jsem to tam tak moc jako ona. Lidi, co mluví jen o svých nemocích jako by neexistovalo jiné téma. Jídlo, co popírá, že by mělo s jídlem něco společného. Televize, která se vypíná jenom na noc. Škrobené povlečení, co perou na devadesát a absence soukromí.

Reverz podepsat nemusela. Doktor koukl na její datum narození a kolik chemoterapií už musela vynechat kvůli tomu, že by ten nápor léků nepřežila a se vším souhlasí. Doma Vám bude lépe.

Vezeme jí naším autem. Hned u nemocnice mineme billboard na pohřební službu. Ještě dva měsíce zpátky mi to připadalo jako skvělý placement, teď ho nenávidím.

Večer s H. poprvé mluvíme o tom, jestli se teď k rodičům nastěhuji.

-

Devátého června dopoledne

Po několika měsících koncentrovaného zla přišlo šedesát minut, kdy mě máma vnímá. Jako lidskou bytost, dceru. Mluvíme spolu o tom, jaké bylo moje dětství i kde jednou budeme s H. bydlet.

Snažím se do té hodiny vmáčknout všechny konverzace, co vím, že mi do budoucna budou chybět. O tom, jak vychovávat děti, co nemám, jak řešit spory, co tam nejsou. Skládám si její do krabičky a schovávám si je na později. A přemýšlím o tom, jestli si to nemám nahrát na diktafon.

A já po několika měsících debat o tom, kdo se o ní postará odpoledne a kolik morfia potřebuje, poprvé pláču.

Po hodině už je moc unavená a usne. Až se odpoledne probudí, bude zase mít halucinace, při kterých chce dávat brýle do nabíječky, volat mrtvým, nebo mi oznamovat, že má rakovinu.

Za těch devět měsíců, co se to táhne, jsem dostala šedesát minut, ze kterých mám žít další dekády.

-

Šestého června v noci

Chceme dát smrti jasnou ohrádku, ve které může být. Ve které smutek zvládneme, kde je snesitelný. Proto o tom nedokážu mluvit jinak než v praktikáliích. Proto mi chybí slova pro emoce. Proto spolu v rodině mluvíme jen o morfiu, ozařování a termínech.

H. mi říká, že zatím smutek prokrastinuji. Spíš ho cíleně odkládám. Protože když přestane existovat v mnou vymezených hranicích, nabere podobu všech děsů, co se skrývají pod postelí i v podvědomí.

Within that whirling gyre all manner of madnesses exist; ghosts and spirits and dream visitations, and everything else that we, in our anguish, will into existence. (1)

A já přestanu být schopná zavolat, zařídit, doběhnout, dovézt, dotáhnout, připomenout, oskenovat, vyrovnat, zaplatit, dodělat.

Teď ne, kroutím hlavou.

Později mi zavolá psycholožka z hospice s varováním, že ten nejhorší náraz přichází obvykle půl roku poté. Ve chvíli, kdy si myslíš, že jsi z nejhoršího pryč. Když si myslel, že jsi nad smutkem vyhrál.

-

Desátého června v noci

Dej jí pod hlavu polštář navíc, píše mi mámina sestra. Žije v Kanadě a viděly se naposledy v březnu. Odpovídám jí, že morfium už dostala a že má tu nejlepší možnou péči.

V únoru jsem tetě tajně napsala, že musí přijet, aby si něco nevyčítala. Máma je moc hrdá na to, aby něco podobného vyslovila. I teď když ví, že má do konce jen pár týdnů, odmítá přijímat návštěvy. Nechci, aby mě někdo takhle viděl.

Od diagnózy přerušila kontakt se všemi známými. V říjnu mi říkala, že se jim ozve prvního dubna, až se vyléčí. Teď jen odmítavě kývá hlavou. Tak posílám zprávy lidem, co má ráda. Tajně a pod lavicí. A snažím se jim říct, že je to teď nebo nikdy.

Kypím vzteky nad generací, co se naučila zatnout zuby a trpět. Tajně a za zavřenými dveřmi. Pokaždé, když přijde zdravotní sestra, říká máma, že jí jen maličko bolí břicho, jinak vůbec nic.

Ozvala Stáňa, Zdena, Pavla, Naďa a byly báječné. Máma je šťastná. Vydechnu úlevou a napíšu si do poznámek na terapii téma Pravda.

-

Půlka února

V lednu byla máma na operaci, která jí odstranila většinu nádorů. Na pár dní se zdálo, že je všechno v pořádku. Ale pak se jí otevřela jedna z vnitřních jizev a přišel zánět. Výsledkem byla krev úplně všude.

Mami, musíš jim zavolat, říct jim to, říkám jí už po třicátépáté ten den. Hádáme se jak psi. Když pak povolí a vytočí číslo na ošetřující doktorku řekne do telefonu: Jen pár kapek, vlastně nevím, proč vám volám.

Táta jí další den odveze do nemocnice, kde si jí nechají měsíc. A kde skoro umře. Poprvé za celou dobu mluvíme s H. o smrti.

-

Půlka března

V březnu o mámině nemoci napíšu poprvé veřejně. Krátký tweet, co dosáhne na pár desítek lidí. Ozve se mi naštvaný brácha, že o tom nesmím mluvit. Nesmíš!, křičí do telefonu.

No! Don’t tell anyone, because if we tell people, then it becomes true. (2)

O pár týdnů později na bráchu křičím do telefonu já. Na Google si našel, že má máma před sebou maximálně měsíc a tuhle diagnózu jí hned řekl. Nesmíš! Vždyť to není pravda.

Spletl se o dva týdny.

-

Září minulého roku

Máma má rakovinu, co agresivně napadá každý kousek těla a dává tak jen třetině žen šanci přežít první rok od diagnózy.

Jen jsem něco špatnýho snědla, odmítala dva týdny kontrolu u doktora. Krčíme rameny - všichni víme, že jí břicho pobolívá asi tak od vždycky. Ale jinak je 100 % zdravá, přísáhá každý doktor, co jí potká. Paní Louženská, jak vy to děláte!, říkají všichni do momentu než s tím ze dne na den přestanou.

Na pohotovosti jí ten den řeknou, že ty bolesti břicha má z toho, že je tlustá a chtějí jí poslat domů s krabičkou Rennie. Ale pak se v testech objeví rakovina. Objeví se. A najednou tam je a odmítá odejít.

Ještě měsíc zpátky byla máma na kontrolní prohlídce a vaječníky měla úplně čisté. Paní Louženská, jak vy to děláte!

Máma má rakovinu, píšu H. a vůbec mi nedochází, co se děje. Naberu si kopu práce a počítám, že v březnu bude mít za sebou všechny chemoterapie.

-

Sedmého června dopoledne - Jsem na terapii

V každé Akademii pro budoucí zakladatelky se objeví holka, která zakládá pohřební ústav. Se stejným zoufalstvím mi říká: Vždyť to musí jít jinak. Humáněji, smysluplněji a hlavně s nadějí na rozhřešení.

Společně s nimi teď hledám rámec přechodu, co nesrší praktickými transakcionáliemi. Přechodový rituál, co nezahrnuje básničku, kterou odříkal kněz už mnohokrát předtím. Něco víc než poznámka v kalendáři na Dušičky.

Vybavím si to do detailu o týden později, až budu řešit, jestli jde pohřební ústav zažalovat.

-

Devátého června v noci

Mluvím s mámou o tom, jestli je raději, že ví, kdy odejde než aby odešla náhle. Zvedne jedno víčko a říká, že hlavně odejít chce. Proto odmítá jíst i pít. Vaše prababička to tak také udělala. Někdy je jako anorektičky, které věří, že když ovládnou svůj hlad, dokáží získat kontrolu i nad zbytkem těla.

-

Desátého června - Těsně před zavíračkou vykupuji IKEA. Povlečení, polštáře, brčka. Všechno, co může simulovat domácí hospic.

I am filled with disbelieving astonishment that the mailman comes as usual and people are inviting me to speak somewhere and regular news alerts appear on my phone screen. How is it that the world keeps going, breathing in and out unchanged, while in my soul there is a permanent scattering? (2)

-

Jedenáctého června - Máma už jenom spí. Budíme jí jen na další dávku morfia a abychom vyměnili povlečení.

Táta mě učí aplikovat morfium a měnit pleny. Moji klienti si v poslední době myslí, že jsem ultraefektivní, když na callech přeskakuji otázku Jak se máš.

-

Čtrnáctého června ráno

Sestra z Cesty domů, která k nám dochází, říká, že je to otázka hodin. Máma už jen spí a vůbec nevnímá jakékoliv podněty. To je dobře, říká mi sestra. Být vzhůru už jí přináší jenom utrpení.

Volám Lubošovi ať přijede. Oba rušíme všechno, co následující dny jde. Volám na hřbitov a hádáme jaký PIN má máma do telefonu.

Immediate pivot from pain to planning. (2)

-

Čtrnáctého června v noci

Axiomem konverzace je, že smrt je běh na dlouho trať. Možná je predikce toho, jak dlouhou dobu tady ještě máma bude, krátká, ale doopravdy bude trvat dlouho. A pravděpodobně nikdy nepřestane. Jen já s ní třeba budu pracovat trochu lépe.

I feel the presence of my son, all around, but he may not be there. I hear him talk to me, parent me, guide me, though he may not be there. He visits Susie in her sleep regularly, speaks to her, comforts her, but he may not be there. Dread grief trails bright phantoms in its wake. (1)

Celé roky mi máma říkala, že moje osobní hranice končí tam, kde hranice jiných začínají. Mluvila o tom, jak důležité je postavit se za sebe, obhájit si svoje potřeby, ve světě, který připomíná Muzeum ve špičce. Jak nesmíš existovat jen z potřeb druhých, ale i ze svých vlastních. Jak se nemáš ohýbat, protože bys pak už v tom tvaru mohla navždy zůstat.

Jen zapomněla zmínit, že smrt žádné hranice nerespektuje.

Stojím jí u postele a přemýšlím, jak vědět, že jsem udělala všechno, co šlo. Jak dát smutku prostor, ale nepustit ho do každého pokoje. Jak dát na první místo ty živé. Jak mít radost ze života, když je v něm smrt jak železná pachuť v každém soustě.

A pořád nemám odpověď.

-

Osmého června večer - Na večírku Americké ambasády.

Na vysokých podpatcích držíme skleničky šampaňského na vysoké nožce, když Karolíně říkám, co se děje. Odpovídá mi tiše: Moje máma má teď podezření na rakovinu vaječníků. Chci jí na to něco říct, ale nemám co.

Grief is a cruel kind of education. You learn how ungentle mourning can be, how full of anger. You learn how glib condolences can feel. You learn how much grief is about language, the failure of language and the grasping for language. (2)

-

Šestnáctého června nad ránem

Když máma diagnózu dostala, donutila jí onkoložka vyjmenovat všechny lidi, co zná, kteří na rakovinu umřeli. U desátého člověka jí řekla, že to stačí. Že dobře chápe, co na ní čeká.

Rakovina je druhá nejčastější příčina smrti. Může za 29 % všech úmrtí v Česku. A za mojí mámu.

I am writing about my father in the past tense, and I cannot believe I am writing about my father in the past tense. (2)

-

Konec června

Možná nikdy nebudeš mít důkaz o tom, jak důležitý pro někoho jsi, ale jsi důležitější než si myslíš. Na světě jsou lidi, kteří by to bez tebe nezvládli. Trik je, že nikdy doopravdy nevíš, kdo to je. - Mámin oblíbený autor Robert Fulgum ve Všechno, co potřebuji jsem se naučil v mateřské školce.

Na letišti v Amsterdamu si píšu proslov na zítřejší pohřeb. Přijde na něj víc lidí než čekám. Budou plakat a do kabelky mi nastrkají telefonní čísla, svačinu a připomínku, že tety a strejdy ti dají do vínku rodiče. O víkendu půjdeme s Lubošem pustit věnec po řece. Táta se balí do lázní. A my si s H. jedeme pro pejska.

A celou dobu budu chtít mámě zavolat a říct jí, jak moc by na nás všechny byla pyšná.

—

Co ještě číst

• Neskutečně nám pomohl celý tým Cesty domů - pomohli nám nastavit domácí péči i celý odchod. A také obří dík patří paliativnímu oddělení Thomayerovy nemocnice. Obě místa mají výborné zdroje, jak smrti čelit a hlavně překypují lidskostí.

• Bára doporučuje: Irwin Yalom: Pohled do slunce, Dolly Alderton: Ghosts. Martina přísahá na: Frank Taslin: Vačice, která se nesmála. Kateřina přísahá na Kdepak jsi, krasný světe, Veronika na Norské dřevo od Murakamiho a Lenka na Smrtholku. Sabina mi poslala Malý život od Hanya Yanagihara a Lu zase Stig Dagerman Naše potřeba útěchy je neukojitelná. A díky Simoně se objevila i Susan Cain: Bittersweet a Baška mi ukázala korejskou I Want to Die But I Want to Eat Tteokpokki. Zdeňka doporučovala Manuál pro uklízečky od Lucie Berlinové a Bára Knihy Zimování od Katherine May. Katka zase Max Porter, The Grief is the thing with feathers. Martina posílá cokoliv od Bel Hooks. A Michel Olivia Laing - The Lonely City. Míša dodává: E. Kagge: Radost z ticha, V. Hurdová: Moje milá smrti. A Ondra posílá Miloše Doležala: Jana bude brzy sbírat lipový květ.

• Pan Sova - “Pan Sova a jako jedina v mym detstvi normalizovala smutek. Pan Sova jednou za cas delal slzickovy caj, sednul si a myslel na vsechny smutne veci a u toho plakal do konvicky a kdyz byla plna, nechal toho,” píše mi k ní Sabina.

• Co se opakovalo víckrát: Zápisky o smutku od Chimamanda Ngozi Adichie, Irwin Yalom: O smrti a o životě, nebo A přece říci životu ano od Viktora E. Frankla. Knížky od School of Life nebo The Year of Magical Thinking od Joan Didion.

• Celý dopis Nicka Cavea a rozhovor, co dal pro New Yorker poté, co mu umřel druhý syn.

Pokud jste dočetli až sem, Cestě domů můžete pravidelně i jednorázově přispět. Můžeme předstírat, že to je link na moje HeroHero a sbírka k narozeninám v jednom.

Fotka: May Fleur. Nám uvila věnec Martina.